Příběh a poděkování jedné z našich rodin - z praxe

24. 5. 2017

Umírání a smrt pro mě byla vždycky věc, o které se nemluví a probíhá bokem za plentou někde v nemocnici tak, aby to bylo co nejméně stresující pro okolí. Před třemi týdny mi ale umírala moje milovaná babička a ta se bála smrti v nemocnici a přála si být doma na vesnici, kde to zná a má to ráda. Chtěli jsme babičce alespoň trochu vrátit to, jak se ona o nás celé roky starala. A díky Vaší pomoci ať už v onen den, kdy jste nám ochotně radili i v 1 ráno, jsme se cítili, že opravdu na to nejsme sami. Dokázali jsme to, že do poslední hodinky se usmívala a byla šťastná. To, co pro umírající lidi a jejich rodiny děláte, dnes vidím jako velmi záslužnou a neocenitelnou věc a slovo děkuji mi přijde málo. Proto Vám píšu takhle veřejně a doufám, že se najdou lidi, kteří se Váš mobilní hospic rozhodnou podpořit formou pravidelného měsíčního příspěvku jako my, aby jste byli schopni takhle důležitou službu poskytovat co nejvice lidem. A pokud někdo nemá ani třeba stokorunu měsíčně, tak alespoň tento příspěvek nasdílí. Děkuji z celého srdce.


Zdeněk Šesták