Zvládli jsme to
Se svolením autorky příběhu přinášíme jedinečnou zkušenost paní Lenky o tom, jak prožívala péči o umírající tetu s podporou a odbornou pomocí našeho mobilního hospice Nejste sami. Informace o tom, jak fungujeme a co je cílem naší péče, nikdy nemůže nahradit právě prožité období pochybností, obav, pokory, respektu a porozumění. Děkujeme za ni…
Jmenuji se Lenka. Bydlím s přítelem v domě, který jsme si před třemi lety postavili. Máme oba rodiče, každý jednoho sourozence, synovce, neteře, tety a strýce. Mám syna, snachu a úžasnou skoro desetiletou vnučku Klárku. Všichni se máme rádi a také se rádi vidíme a navštěvujeme.
Z plného zdraví nám ve svých 73 letech náhle onemocněla teta. Byla vdovou a neměla děti. Po týdenním pobytu v nemocnici jí lékař doporučil, aby si kvůli silným bolestem zajistila na 4–5 dnů nějakou domácí péči – než se rozhodne o definitivní diagnóze a případné léčbě.
Nebylo co řešit
Bylo pro nás zcela samozřejmé, že když nás teta požádala, zda by nemohla být několik dnů u nás, ani na chvíli jsme nezaváhali. Považovali jsme za přirozené, že se o tetu v této době postaráme. Bohužel, po řadě dalších vyšetření přišel nekompromisní verdikt. Lékaři odhadli, že tetě zbývá jeden až dva měsíce života.
Nová situace
Už to nebylo jen o pečování v průběhu nemoci. Také nám bylo jasné, že to nebude jen pár dnů. Zvládneme to? Dokážeme se o tetu postarat i v této nové situaci?
Naše obvodní lékařka nám předala informaci, která byla pro nás zásadní. Řekla nám o mobilním hospici NEJSTE SAMI. Ihned jsem je kontaktovala. Byla jsem šťastná, že můžu mít tetu doma a zároveň jí, díky podpoře lidí z mobilního hospice, poskytnout odbornou péči. Velkou pomocí mi také byla snacha, která má kurz ošetřovatelství.
Teta nebyla sama, ale…
Po celou dobu za tetou, téměř každý den, chodily návštěvy. Přicházeli lidé z rodiny, ale i nejbližší přátelé a kamarádky. Zpočátku jsem zvládala rodinné návštěvy s veškerým komfortem. Vedle péče o tetu jsem si přidala i starost o návštěvy… Po nějaké době mi ale začaly docházet síly. Navíc jsme neměli vůbec žádné soukromí a žádný čas na sebe a pro sebe. Teta navzdory tomu, že od vyslovení prognózy uplynuly víc jak dva měsíce, to zatím zvládala dobře, ale partner se začal cítit odstrčený a já jsem byla velmi unavená.
Nastavení pravidel
Když jsme si uvědomili situaci, ve které se nacházíme, a začalo nám docházet, že náš způsob, jakým se snažíme pro tetu udělat to nejlepší, se začíná obracet proti nám, přistoupila jsem k důležitému kroku. Nastavila jsem pravidla „rodinných“ návštěv: rodina pouze 3x v týdnu a v době, která bude přesně domluvená. Také jsme se domluvili, že návštěva tety bude spojená s péčí a obstaráním všeho, co bude teta v této době potřebovat. Vyjasnili jsme si, že tento čas „jejich péče“ je časem, který máme s partnerem pro sebe. Už jsme zase měli čas na běžné věci (nákup apod.), na návštěvu partnerových rodičů, ale hlavně také na sebe.
Když se dívám zpět, uvědomuji si, jak velkou pomocí mi byla profesionální podpora ze strany mobilního hospice Nejste sami. Teta mohla téměř po čtyřech měsících od „verdiktu“ lékařů „odejít“ v domácím prostředí a mezi těmi, které milovala a kteří měli rádi ji. Jsme rádi, že jsme mohli být podporou pro naši milovanou tetu až do konce. Jsme vděčni, že jsme touto cestou mohli projít s ní – a dnes víme, že jsme tím vším byli obohaceni.
Neméně důležité ale bylo i to, že jsme se nebáli požádat zbytek rodiny o pomoc, respektování soukromí a také se dohodli na jasných pravidlech návštěv. Byl to nejdůležitější moment, kterým jsem si zachránila vztah a soukromí.
Lenka